|
Historie skafandru.
Na začátku minulého století využívaly potápěče všechna loďstva světa, ale nic nového se nezkoušelo. Sami potápěči neměli chuť na nějaké experimentování a vynalézání. Prozkoumávala se dna přístavů, řek, malé hloubky a na zakládání staveb. Později potápěči taky trpěli záchvaty a stávali se mrzáky ochromeni částečně, nebo úplně.
Protože potápěčům stále hrozilo nebezpečí smrti zadušením, kdy se jejich hadice zaklesla mezi skály, nebo se rozřízla. Stále se usilovalo o sestrojení obleku bez vzduchové hadice. Toto se podařilo německým inženýrům Bernardu a Jindřichu Drägerům z Lubeku. Sestrojili r. 1912 skafandr bez přívodní trubice, kdy místo olověného závaží, které bývalo na zádech dali dvě ocelové láhve s obsahem třech litrů se stlačeným vzduchem na 200 atm. S tímto přístrojem bylo možno sestoupit do sto metrů na 2-3 hodiny. Proti takzvané potápěčské nemoci se bránilo v tlakových komorách a pytlích, kde si potápěč zvyká na menší tlak.
Dalším vynálezem se r. 1924 stal pancéřovaný potápěčský aparát, sestrojený würtemberským inženýrem Gallem. V tomto aparátu pracuje potápěč v normálním tlaku. Tlak vody je odstraněn důmyslnou konstrukcí z ocelových kloubů, které do sebe přesně a neprodyšně zapadají do sebe a umožňují pohyb. Celé pancéřování je pokryto gumovým pláštěm. Celé je to konstruované tak, aby mohl potápěč vytáhnout ruce z rukávů dovnitř ke kohoutům a do kukly. Celý aparát vážil 400 kg.
|
|
