Střelné zbraně.
Střelný prach byl znám již dávno v Číně . Arabové jej dopravili do Evropy už ve 13. století, ale to nebrání Britům tvrdit, že jej vynalezl Roger Bacona (1214-1294) a Němcům - Bertold Scharz (1290-1320). Oba tito vynálezci střelného prachu byli františkánskými mnichy.
Náboje se střelným prachem se nejdříve vrhaly vrhacími stroji jako zápalné, nebo výbušné střely. Jako pušky se nejprve se používaly hrubé trubky, kde bylo nabíjeno zezadu, ale pro nepraktičnost byly vytlačeny předovkami. Byly to starobylé píšťaly ze kterých se vyvinuly hákovnice, kde hák zabraňoval zpětnému rázu, který byl značný při veliké ráži těchto zbraní. Aby to bylo výhodné pro pěchotu, musela se zmenšit váha. Zapalování se posunulo shora na bok, kde se umístila pánvička na prach. Ke spoušti přidal doutnák a později se prach zapaloval křesadlem.
Tato hrubá hákovnice se v polovině 16. století ustálila na mušketu vážící 8-10kg s délkou až 2m. Byly to stále předovky do kterých se koule ládovala nabijákem dřevěným. Roku 1730 se v pruské armádě zavedl železný. Roku 1818 bylo v Anglii zavedeno zapalování třaskavou kapslí.
Roku 1840 byly v pruské armádě zavedeny Dreysovy jehlovky. Nabíjely se ze zadu a měly už patronu. Hlaveň měly vrtanou a bodák se nenasazoval do hlavně, ale mimo ní. Jehlovkami se dalo střílet pětkrát rychleji než předovkami což zjistila rakouská armáda proti prusům v bitvě u Hradce Králové. Od té doby byly zavedeny ve všech armádách.
|
