Pošta ve středověku.
Ve středověku si hlavní města panovníků, papeži, úřady církevních hodnostářů, obchodníci a vysoké školy udržovaly vzájemný styk pomocí poslů. V této době byl vytvořen stav poslů, který byl taky povoláním.
Karel Veliký založil státní poštovní stanice na cestách do Španělska, Itálie, Paříže a Německa. Některá německá, severoitalská a nizozemská města si vydržovala i soukromé posly. Jejich cesty nebývaly pravidelné. Tento stav způsobil, že stav německých rytířů pro své posly zavedl zvláštní stejnokroj a každý řádový dům byl zároveň poštovní stanicí. Poslům se tam dostávalo zaopatření. Tito soukromí a státní poslové nemohli vykonávat služby pro jiné soukromníky pod přísným trestem. Ve Francii bylo královským dekretem z 19. 6. 1464 pod trestem smrti zakázáno propůjčovat státní posly a koně soukromým osobám.
Na cestách se tehdy běžně přepadávalo. Cesty vedly hlubokými lesy a pustinami a forman musil být vždy připraven na každé překvapení a k boji s každým loupežníkem. Tak r. 1502 kupec Hanuš Eberfoyt pohnal k soudu Krištofa z Gutštejnu s obviněním, že byl od něho na svobodné silnici přepaden a obrán o sukno a jiné kupecké věci v ceně 73 rýnských zlatých. Ze stejného činu vinil Krištofa i pražský kupec Feyzinger, že byl na svobodné silnici okraden o šafrán, hedvábí a jiné věci v ceně 207 zlatých rýnských.
Ani šlechtické dámy se neštítily přepadávat poštovní vozy. Roku 1504 Maruše z Neprochlov přepadla na královské silnici Dorotu ze Sudoměř a obrala ji o ložní prádlo, dvě prostěradla a jiné věci, které si Dorota vezla v poštovním voze do svého domova. V knihách Viléma z Perštejna jsou další doklady o tom jaká byla malá bezpečnost při projíždění odlehlými kraji s nebezpečím pro život a majetek.
|
