Starořímské dálnice via Appia - jak se jezdilo.
Starořímské silnice byly především vojenské spojující posádky. Každá legie vozila sebou kromě koní a soumarů, taky 10 těžkých katapultů "onager" a 55 lehkých děl "carobaliat". Dopravní ruch na nich silně vzrůstal a za císaře Diokleciána, 3 století po Kr., byla veřejná doprava rozdělena na dopravu expresní "cursus rapidi" a nákladní "angariae".
Na hlavních silnicích byly zřízeny přepřažní stanice "mutationes" ve vzdálenosti 6 - 13 mil a noclehárny "mansiones" pro přenocování 28 - 37 mil (1 míle=1481m). Hlavní stanice "stationes, stativae, civitates" pro delší pobyt stavěla velká města.
Personál na přepřažních stanicích zůstával z přednosty, písařů, podkoní (stratores, jeden na 3 koně), jízdních poslů, řidičů dostavníků, zvěrolékařů. Na přepřažní stanici bylo 20 koní, při noclehárnách 40 a na hlavních stanicích dvojnásobek.
Nejužívanějším povozem byl dvoukolák "currus" pro dvě osoby, tažený párem koní. Rodinným vozem na dovolené byla čtyřkolová "rheda" užívana jako poštovní dostavník. Pro slavnostní přiležitost čtyřkolové "harmomaxy" a selským povozem byla košatinová kára "plaustrum".
Pro nevhodné postroje a připřahání byly náklady malé. Konstantinovými zákony bylo předepsáno nejvyšší zatížení rychlého dvoukoláku "birota" na 70kg. Na "rhedu" nesmělo být naloženo víc než 350 kg a směla být tažena v létě 8 koni a 10 v zimě.
Pokud se jedná o směru jízdy, tak bylo užívano na které straně šel, nebo jel vozka. Na venkově se jezdilo nejčastěji vlevo a ve městě vpravo.
|
