První filmy.
Návštěvníkům prvních filmů nezáleželo na ději a ani na pohodlí v sále. To se ale začalo měnit. Ve filmech té doby vždycky někdo začal někoho honit, pes honil kočku, strážníci zlodějě, běloši indiány a šerifové desperáty. Později se diváci začali taky starat o děj filmu a i o to pohodlí v sále. Publikum si žádalo komiky. Stoleté žerty opět omládly na filmovém plátně. Klauny a artisty střídaly reportáže z dalekých krajů.
Podle názvů filmů z let 1902-1903 jako - Lidé z předměstí - Ztracené dítě - Z Kristánie k Severnímu mysu - Závody lokomotiv, neboli elektřina proti páře - Honba za polibkem - Odplata za zločin - Upálen na hranici -, je vidět, že filmy byly hlavně akční. Tyto krátké filmy se natčely ještě deset let, než se začaly točit delší filmy.
Američanům to vyhovovalo. Publikum té doby se nedovedlo soustředit na filmový děj déle ne čtvrt hodiny. Američané z let 1903-1910 nečetli, nechodili do divadel a majitelé kin věděli jak dlouhý děj jim vyhovuje.
Do toho zasáhl i film evropský. Pro evropany byl film umění a pro američany jen zábavou. V Evropě to byli hlavně Italové. Točili nákladné a dlouhé filmy. Ve filmu - Quo vadis?- byla spousta mladých a nahých dívek, obrovské stavby a gladiátorské hry. V Italských filmech byly závody, bitvy a katastrofy. Řítily se domy, chrámy, války, hořely lodě zapalované na dálku.
Tyto filmy se dostaly do Ameriky, ale tam nevěděli co snima. Podle Američanů se nedalo v kině vydržet déle než půl hodiny. Tyto evropské filmy byly dlouhé i dvě hodiny a z takového filmu - Život Mojžíšův - udělaly pět samostatných filmů.
Teprve, až na - Quo vadis? - se sezvaní ředitelé General Filmu vydrželi dívat, až do konce. Kromě ředitele Marcuse Loewa z Metro-Goldwyn-Mayera, která dnes točí nejdelší filmy. Žádné kino, ale tento film nechtělo promítat a tak jej nabídli do divadla Astor v New Yorku, kde se 21.dubna 1913 - Quo vadis? - promítal za vstupné 1 dolar.
|
